Morituri te salutant

14. října 2017 v 22:22 | Helena Jurenková
Dear Bugsy, ...
Tedy milý Bugsy dnes se chci s tebou podělit o svou rutinní záležitost.
Každé ráno vstávám čtyři patnáct, abych na poslední chvíli chytla tramvaj čtyři čtyřicetpět.
Jezdím takhle do práce už několik let a nic. Pravda, společně se mnou jezdí takto pravidelně
pár lidí, pán s batohem, několik pánů v oranžových vestách a paní se kterou vedeme neustálý
boj o to jedno z mála pohodlné místo v tramvaji. Vstávat v tuto hodinu není žádný med,
a tak jsem byla ráda, že mě minulý týden pobavila myšlenka při pohledu na lidi kolem sebe.
Tak si říkám v tu chvíli, když tak sleduji jejich výrazy v obličeji, takhle nějak se určitě museli
cítit i ti na smrt jdoucí. Není to veselý pohled. Asi o čtyři hodiny se situace opakuje, to už mám
skoro půlku směny za sebou, ale morituri te salutant jsou tady stále a pořád, nakupují svačinu
a snídani, výraz stejný, jen oděv se změnil. Tihle kráčející na smrt mají na sobě obleky a
kostýmy a taky na rozdíl od těch ranních podstatně lépe voní. Z toho mi plyne jediné,
nezáleží kolik máš na výplatní pásce, stejně se ráno budeš tvářit jak kdyby jsi šel na popravu.
Den za dnem, každé ráno, stejné ráno. Ve finále to má své kouzlo. Ty by jsi na ně všechny
štěkal o sto šest, prosím tě na ty voňavý štěkej míň. Vždyť víš, cesta je prach
a štěrk a udusaná hlína. Ave Bugsy
 

Kam dál

Reklama